Krajta (Python)

V roce 2009 měl jeden bratr vizi hada. Viděl na našem shromáždění krajtu. Had byl natažený v uličce uprostřed ze zadní části místnosti až úplně dopředu místnosti, hlavu měl proti stěně před sebou. Byl obrovský, ale spal. Děti přes něj přeskakovaly a hrály si na něm, lidé ho překračovali, jako kdyby překračovali kabely. Na tuto vizi reagoval jiný bratr kázáním, kde vysvětloval, že krajta je škrtič, a že je to duch žádosti, který čeká na svou kořist v klidu a pak náhle zaútočí a sevře svou kořist. V tom byl jistě kus pravdy, jen mě osobně to plně neuspokojilo, ale nevěděl jsem, co s tím dále jako společenství věřících máme dělat. Jak dál se ten had bude projevovat? Na co se máme připravit? Jak se ho zbavit?

Relativně krátce na to přišla jedna sestra s příběhem, ve které jistá dívka spávala se svou krajtou jako s mazlíčkem. Ale ta krajta postupně začala měnit své chování a místo toho, aby spala v klubíčku, tak se začala vedle té dívky natahovat. Někdo zkušený ji řekl, ať okamžitě přestane s tou krajtou spát, protože to znamená, že si ji ta krajta poměřuje, jestli je už dost velká na to, aby ji snědla.

To byla určitě důležitá část výkladu oné vize. To znamená, že ten duch krajty si nás v té vizi poměřoval jako společenství a zkoumal, jestli je už schopen nás pozřít. Ale co dál s tím? S čím si to zahráváme jako společenství? Co bereme jako samozřejmost, překračujeme to, nijak nám to zásadně nepřekáží a přitom je to tak nebezpečné? Co to je, že jsou na to děti od malička přivyklé? Je to skutečně ta tělesná žádost, ať už je to cokoliv? Sex, peníze, zážitky, práce, dům, rodina atd.? Něco takového se vždy v našich životech najde, ale je to skutečně to ono? Skutčně s tím má problém celé společenství a ne jen jednotlivci? Nějak mi tam pořád něco chybělo, ale nevěděl jsem co. A tak vize skončila v šuplíku, tu a tam jsem se k ní vrátil, ale nic dalšího nevypátral. Až teď!

Jeden bratr mi před několika dny poslal slovo poznání, které mi otevřelo oči. Věděli jste, že slovo "krajta" je v Bibli? Já to ani netušil, protože je překryto překladem. V řečtině se totiž krajta řekne "python". Slovo je použito ve Skutcích 16:16, kde je přeloženo jako "věštectví". Je zajímavé, že se překladatelé neodvážili zachovat jméno hada z řecké mytologie, ale místo toho toto jméno "vyložili", a tak spojení "duch Python" přeložili jako "duch věštectví". Podle řeckého Thayerova slovníku je slovo Πύθων (G4436) popsáno takto: "v řecké mytologii jméno pythského hada nebo draka, který přebýval v oblasti Pytho na úpatí Parnassu v Phocis a údajně hlídal věštce v Delfách a byl zabit Apollem" (překlad z angličtiny). Ta dívka tedy měla "ducha Pythona", tak by to mělo být přeloženo správně, protože jinak se nám ztrácí další význam a souvislosti, a tedy i skutečnost, že se jedná o konkrétního hada s historickými a místními spojitostmi.

Po přečtení celého příběhu mi to došlo, v něm je totiž popsáno, jak se duch Pythona projevuje. Děvečka, která měla tohoto ducha, křičela: "Tito lidé jsou služebníci Boha nejvyššího, kteří nám zvěstují cestu spasení." (verš 17.). A co je na tom špatně? Copak neříká pravdu? Kde je ta ďáblova finta? Kdysi jsem tento přiběh vůbec nechápal. Nechápal jsem, že ďáblu stačí, aby přesměroval naši mysl z Boha na Boží služebníky. Když se mu to povede, začneme místo Ježíše Krista následovat člověka. To mu bohatě stačí na to, aby nás porazil. A proč jsem to nechápal? Protože jsem měl stejný problém.

Je také zajímavé, že pouze Pavel to rozeznal, trápilo ho to. Pavel měl rozeznání na základě své osobní zkušenosti s Bohem, a tak si uvědomoval svou nedostatečnost a byl tak dostatečně pokorný na to, aby mu vadila tato nezasloužená pozornost. Není psáno, že by to vadilo ostatním, dokonce jim to možná lichotilo (i když to tam není napsáno, jen si to dokáži živě představit). Jak snadně se Boží služebníci nechají nachytat! Pak už je jen krok k tomu, aby se církev rozdělila na ty duchovnější a méně duchovní (tělesné), na ty více starší a méně starší, smyčky hada se postupně utahují, a nakonec dané společenství skončí tak, jak většina ostatních: rozdělením na duchovenstvo a laiky, na pastýře (služebnosti a starší), kteří jsou představováni jako vzory a ví správně "jak na to", a ovečky, kterým bude stačit jejich následování. Postupně se ztrácí osobní vztah s Bohem, slyšení Jeho hlasu, vedení Jeho Duchem, vytrácí se dary Ducha Svatého, křesťané přestávají konat své osobní povolání, specifickou práci kterou jim svěřil Bůh. Církev je rdoušena a přestává v ní proudit život, který se změní v prázdné společné aktivity bez Ducha. A to se nám stalo! Stalo se nám přesně to, z čeho jsme před lety vyšli a mysleli si, že to zvládneme udělat správně.

A jak se to projevovalo prakticky? Rozmanitým způsobem. Třeba tak, že se začalo kázat, že jsme přece ovečky a ovečky mají ve svém charakteru následovat ty před sebou. A tak máme následovat ty, kteří jdou před námi (jsou duchovnější, vyzrálejší). Pěkná * myšlenka. Problém nastane ve chvíli, kdy nějaká z těch následujících oveček uslyší hlas Pastýře. Hlas pastýře je totiž pro ovci silnější než pud následovat jinou ovci, a tak začne jít jiným směrem než všechny ostatní. Vznikne tak konflikt uvnitř věřícího: Mám následovat svůj vzor v církvi nebo mám poslechnout ten jiný hlas? Co je Boží hlas? To, co říkají vedoucí v církvi, nebo to, co vnímám já? Co je správně? A tento vnitřní konflikt není vůbec jednoduché vyřešit, je v tom spousta emocí, projeví se různé charakterové vady, a tak je snadné označit takového člověka jako toho, kdo to nezvládl, kdo je vzpurný, nepoddajný autoritám, "podívejte se v jakém duchu se projevuje, to nemůže být z Boha" atd. A tak některým nezbylo, než dané společenství opustit. Někteří se nechali přesvědčit, ale konflikt v nich přetrvává, i když může být utlumen a s ním je utlumen i hlas Pastýře. Ti, kteří odešli, byli označeni za odpadlíky, za ty, kteří to nezvládli z důvodu jejich vlastních problémů. A tak bych mohl pokračovat dalšími projevy.

A proč nám Bůh neřekl hned na začátku v čem je problém? Proč taková "nejasná" vize bez plného výkladu? Protože Bůh nepomlouvá, ale s každým jedná osobně. Nedá nám jména a neřekne: ten a ten bratr dělá to a tohle, ten a tamten chce mít mezi vámi vyšší pozici. Tahle sestra se chová v tom a v tom duchu. Proto nám nedal víc, ale jednal a jedná s každým z nás přímo a čeká, že každý sám za sebe budeme hledat Jeho tvář. Jednal s námi podobně jako jednal s králem Saulem. Bůh jej napomenul a nakonec i zavrhl, dal mu to vědět osobně, ale neponížil jej před ostatními, nechal jej plně vládnout až do jeho úplného pádu, nechal jej dokonce pronásledovat Davida.

Já také nechci nikoho snižovat ani vyvyšovat, proto jsem zde nedal žádná jména, o ty nejde, jde o principy. Snad to, co jsem napsal, někomu požehná, možná někdo další porozumí své vlastní situaci, možná bude někdo varován do budoucna. Možná někdo bude činit pokání ze své pýchy, z toho, že někomu ublížil, i když si myslel, že tím slouží Bohu. Taky jsem z toho musel činit pokání a nejspíš ještě budu muset. To byl také důvod, proč nám to Bůh nemohl říct na rovinu. Akorát bychom poukazovali na někoho jiného, že to je jeho vina, ale sami bychom pokání nečinili. To byl také důvod, proč jsem to takto napsal, jako své osobní svědectví.

A ještě poznámka: Nemám nic proti tomu brát si příklad z druhých lidí, ostatně Bible nás k tomu vybízí. Ovšem brát si příklad a následovat, upínat svůj zrak na někoho je zásadní rozdíl, ale o tom snad někdy příště.

bratr Tomáš

* každá pěkná myšlenka se dá biblicky podpořit, protože můj vlastní styl myšlení mi v hlavě na pozadí překládá to, co čtu, a tak dokážu v jistých verších vidět to, co tam jiní nevidí, a mnohdy i to, co tam vůbec není

10. listopadu 2020